o vaření, o pečení a o jídle vůbec



Ráda vařím. Ještě radši peču. A dost ráda jím.

Paradoxně moc nemusím vlastní výtvory. Ne, že by nebyly úžasné a většinou hříšně dobré, ale znáte to, nic se nevyrovná momentu, kdy vám někdo naservíruje jídlo pod nos. Mám odbyt zejména v práci u kolegů, ale postupem času zjišťuji, že je to záležitost v jistém směru poměrně nevděčná. Zkuste je navyknout na pondělní koláčky a pak přijít s prázdnýma rukama...

Proto je můj blog o jídle. O vaření, o pečení a o všem dalším, co je s jídlem spojené.

Veškeré názory, návrhy, postřehy a připomínky vítam.



Calamity Slaneček

10. dubna 2011 v 21:29 | Slaneček |  Deník amatérské pekařky
Idylický nedělní oběd s rodinou. Krásná představa, nicméně v reálu se tříštící o zeď reality.
Máti mě pozvala na oběd s rodinou sestřenice. Vyznává klasický rodinný model, takže má spořádaně manžela a dvě děti. Dvě děti, které jsou nejvděčnějšími konzumenty mých výtvorů. Zejména Zuzanka s oblibou ožírá kytičky z dortů a už jsme domluvené, že dort k jejím třetím narozeninám dělám já.
Takže jsem se chtěla vytáhnout. Logicky. Je to závazek.
Rozhodla jsem se pro cupcakes a protože je jaro, pro jarní cupcakes s kytičkama. Předem jsem vyrobila půl kila krému, dopoledne jsem napekla banánovo kokosové muffiny, pustila si hitparádu Rádia 1 a po vychladnutí se pustila do zdobení. Krém jsem si rozdělila do misek, obarvila na fialovo, růžovo, žluto a zeleno, připravila jsem si zdobící sáčky a k nim asi 12 různých trubiček. Pro děti jsem udělala dva kuřátkové cupcakes, zbytek jsem zdobila růžovými a fialovými kvítky, k nim zelenými lístečky, průběžně jsem je dávala na tácu ztuhnout do lednice a na závěr jsem je všechny vytáhla a kytičkám udělala žluté středy. V momentu, kdy jsem se šla pokochat výsledkem, jsem na sebe celý tác překlopila. Polovina jich spadla zem, polovina se mi připlácla na šatičky a na kuchyňskou linku. Živě si vybavuju ten moment, kdy se tác převrátil a na chvíli se zastavil čas. Přesně na tak dlouho, aby mi hlavou stačilo prolítnout "možná to chytím". Nechytila. Stála jsem a zírala na koláčky na nichž se pečlivě vytvarované kytičky změnily v abstraktní malbu. Mně nenaserete. Cigareta na uklidnění, telefonát matce, že přijdu pozdě a druhé kolo.
Z těch, co nespadly na zem, jsem špachtlí vytvořila zuřivě duhový podklad, zbytek nenazdobených jsem v rychlosti namazala základním krémem, přimíchala jsem něco málo zelené a fialové a jela nanovo. Kuřátka jsem nicméně z nedostatku žlutého krému vynechala. Kytičky budou stačit.
Tentokrát jsem si dala sakra pozor, aby tác byl celou plochou na lince. Rychle jsem ze sebe osprchovala máslo s cukrem, oblíkla se, popadla tác a klíče od auta a vyrazila na cestu.
Hladová, naštvaná, s dvojnásobnou hladinou adrenalinu kolující v krvi jsem cestou nadávala všem řidičům, kteří projeli okolo a projeli blbě. Cupcakes si seděly na zadním sedadle a solidárně se k sobě tulily, na pravo nebo na levo, podle toho, jak jsem řezala zatáčky. Začala jsem se pomalu uklidňovat, když tu náhle debil přede mnou dupnul na brzdy, aby mohla polonahá blondýna přejít přes přechod HNED. Logicky jsem na brzdy dupla i já, nijak se mi nechtělo podívat se do debilova kufru.
Zákony grativace jsou neúprosné a tudíž se tentokrát koláčky i s tácem svezly na zadek přední sedačky. Jak jsem dojela k našim už si nepamatuju.
Tentokrát se mi vyplatila moje vrozená lennost, díky které mám podlahu v autě krytou dortovýma krabicema, o které se koláčky rozmázly v tomhle případě. Dorazila jsem se svým abstraktním konceptem, Martin (7 let) přilítnul, kouknul na ně a prohlásil "já si dám radši zmrzlinu". Nicméne zbytek rodiny se projevil jako charakterní a solidárně jedl a chválil. Dokonce i ta tříletá princezna.
Ostatně nic špatnýho jsem do nich nedala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama