o vaření, o pečení a o jídle vůbec



Ráda vařím. Ještě radši peču. A dost ráda jím.

Paradoxně moc nemusím vlastní výtvory. Ne, že by nebyly úžasné a většinou hříšně dobré, ale znáte to, nic se nevyrovná momentu, kdy vám někdo naservíruje jídlo pod nos. Mám odbyt zejména v práci u kolegů, ale postupem času zjišťuji, že je to záležitost v jistém směru poměrně nevděčná. Zkuste je navyknout na pondělní koláčky a pak přijít s prázdnýma rukama...

Proto je můj blog o jídle. O vaření, o pečení a o všem dalším, co je s jídlem spojené.

Veškeré názory, návrhy, postřehy a připomínky vítam.



Dorty z rychlíku

5. prosince 2011 v 15:10 | Slaneček |  Deník amatérské pekařky
Péct pro známé je na jednu stranu ohromně uspokojující, jelikož jen málo co se vyrovná tomu pocitu, když posloucháte slova chvály a poznámky o vlastní genialitě, šikovnosti, nadání a čert ví co dalšího. Na druhou stranu je to neskutečnej voser. Už jen pro mojí zmíněnou neschopnost odporovat. Odsouhlasím každou kravinu, se kterou na mně někdo vyrukuje, naprosto paralyzovaná. Samozřejmě, že jako průměrně inteligentní jedinec si uvědomuju, že dvacet kilo cukroví, sedm dortů a sada cupcakes během deseti dnů je nereálnej úkol, ale kejvnu. Neptám se vás proč, to by byl dotaz pro psychologa a kdyby tenhle blog nějakej psycholog četl, už mě dávno kontaktoval.
Nedostatek času se pak zákonitě projevuje na výsledném produktu. Nemám pochyb o chuti dortů, to je za ta léta natolik vypilovaná a vychytaná sada receptů, že jsem víc než dostatečně sebevědomá. Je to o tom, že si nemůžu kvalitně vyhrát se vzhledem dortu, případně pokud nevylejzá tak, jak bych si představovala, ho předělat.
Přikládám dva příklady z poslední doby.

První byl dort pro Ayinu mámu. Má ráda vínovou barvu. Tenhle dekor jsem měla vyhlédnutý už dávno a děsně se mi ho chtělo otestovat.





Jako vyšel celkem fajn, vo tom žádná, ale byl ZVLNĚNEJ. Neměl bejt ZVLNĚNEJ. Ano, vím, kde udělali soudruzi z NDR chybu (mimo to, že stříleli za války do vzduchu), ten nejsvětlejší pruh jsem měla oříznout. Ale uvědomila jsem si to pozdě. A ve dvě v noci, když s dortem finišujete, se vám sakra nechce všechno stáhnout a začít znova.


Ještě větší propadák v mých očích byl dort pro Lůcu. Měla narozeniny a jako maniak do filmu Despicable me (Já, padouch) nemohla dost nic jinýho než dort ve tvaru Minions. Ano, v množném čísle, náš (Ily a můj) geniální plán počítal se dvěma. Zejména díky tomuhle klipu. Takže, dva frajeři vedle sebe, jeden v bříšku banány a čokoládovej kejk, druhej jablíčka a vanilkovej korpus. Poté, co jsem koukala na prvního banánovo čokoládovýho pětikilovýho golema, přehodnotila jsem situaci. Suše jsem Ile oznámila SMSkou, že nastala drobná změna a doufala, že aspoň svůj úkol - koupit záchodovou štětku, kterou přetvoříme na jednorožce - dá se ctí. Nevydalo.
Opět kolem druhé ráno jsem ztahaná jak lama koukala na parodii svého úžasného plánu a chtělo se mi plakat. Neodhadla jsem jaksi proporce a úsměv jsem tý žlutý mrše udělala moc malej. Ale už jsem měla energii akorát tak na pád do peřin.
Takže si netroufám zveřejnit nic než pohled zezadu.


Paradoxem je, že v obou případech byly oslavenkyně nadšený a mně se dostalo mojí pravidelné dávky obdivu. Což zas neni tak špatný.

PS: A abyste se neobávali, že se to se mnou zlepšuje - během psaní tohohle článku se mi podařilo na troud spálit plech kokosek. Jsem svůj vlastní největší nepřítel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meg Meg | Web | 6. prosince 2011 v 19:12 | Reagovat

Náhodou, fakt pěkný, divím se, jak to stíháš :D

2 Slaneček Slaneček | Web | 8. prosince 2011 v 18:55 | Reagovat

Diky, Meg. I ja se divim.

3 Catalina Catalina | Web | 13. prosince 2011 v 23:47 | Reagovat

Já bych řekla, že jsi na sebe zbytečně moc tvrdá - vždyť ty dorty jsou nádherné! Kdybych já uměla aspoň z půlky tak pěkné, tak skáču do stropu štěstím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama