o vaření, o pečení a o jídle vůbec



Ráda vařím. Ještě radši peču. A dost ráda jím.

Paradoxně moc nemusím vlastní výtvory. Ne, že by nebyly úžasné a většinou hříšně dobré, ale znáte to, nic se nevyrovná momentu, kdy vám někdo naservíruje jídlo pod nos. Mám odbyt zejména v práci u kolegů, ale postupem času zjišťuji, že je to záležitost v jistém směru poměrně nevděčná. Zkuste je navyknout na pondělní koláčky a pak přijít s prázdnýma rukama...

Proto je můj blog o jídle. O vaření, o pečení a o všem dalším, co je s jídlem spojené.

Veškeré názory, návrhy, postřehy a připomínky vítam.



Prosinec 2011

Dorty z rychlíku

5. prosince 2011 v 15:10 | Slaneček |  Deník amatérské pekařky
Péct pro známé je na jednu stranu ohromně uspokojující, jelikož jen málo co se vyrovná tomu pocitu, když posloucháte slova chvály a poznámky o vlastní genialitě, šikovnosti, nadání a čert ví co dalšího. Na druhou stranu je to neskutečnej voser. Už jen pro mojí zmíněnou neschopnost odporovat. Odsouhlasím každou kravinu, se kterou na mně někdo vyrukuje, naprosto paralyzovaná. Samozřejmě, že jako průměrně inteligentní jedinec si uvědomuju, že dvacet kilo cukroví, sedm dortů a sada cupcakes během deseti dnů je nereálnej úkol, ale kejvnu. Neptám se vás proč, to by byl dotaz pro psychologa a kdyby tenhle blog nějakej psycholog četl, už mě dávno kontaktoval.
Nedostatek času se pak zákonitě projevuje na výsledném produktu. Nemám pochyb o chuti dortů, to je za ta léta natolik vypilovaná a vychytaná sada receptů, že jsem víc než dostatečně sebevědomá. Je to o tom, že si nemůžu kvalitně vyhrát se vzhledem dortu, případně pokud nevylejzá tak, jak bych si představovala, ho předělat.
Přikládám dva příklady z poslední doby.

První byl dort pro Ayinu mámu. Má ráda vínovou barvu. Tenhle dekor jsem měla vyhlédnutý už dávno a děsně se mi ho chtělo otestovat.





Jako vyšel celkem fajn, vo tom žádná, ale byl ZVLNĚNEJ. Neměl bejt ZVLNĚNEJ. Ano, vím, kde udělali soudruzi z NDR chybu (mimo to, že stříleli za války do vzduchu), ten nejsvětlejší pruh jsem měla oříznout. Ale uvědomila jsem si to pozdě. A ve dvě v noci, když s dortem finišujete, se vám sakra nechce všechno stáhnout a začít znova.


Ještě větší propadák v mých očích byl dort pro Lůcu. Měla narozeniny a jako maniak do filmu Despicable me (Já, padouch) nemohla dost nic jinýho než dort ve tvaru Minions. Ano, v množném čísle, náš (Ily a můj) geniální plán počítal se dvěma. Zejména díky tomuhle klipu. Takže, dva frajeři vedle sebe, jeden v bříšku banány a čokoládovej kejk, druhej jablíčka a vanilkovej korpus. Poté, co jsem koukala na prvního banánovo čokoládovýho pětikilovýho golema, přehodnotila jsem situaci. Suše jsem Ile oznámila SMSkou, že nastala drobná změna a doufala, že aspoň svůj úkol - koupit záchodovou štětku, kterou přetvoříme na jednorožce - dá se ctí. Nevydalo.
Opět kolem druhé ráno jsem ztahaná jak lama koukala na parodii svého úžasného plánu a chtělo se mi plakat. Neodhadla jsem jaksi proporce a úsměv jsem tý žlutý mrše udělala moc malej. Ale už jsem měla energii akorát tak na pád do peřin.
Takže si netroufám zveřejnit nic než pohled zezadu.


Paradoxem je, že v obou případech byly oslavenkyně nadšený a mně se dostalo mojí pravidelné dávky obdivu. Což zas neni tak špatný.

PS: A abyste se neobávali, že se to se mnou zlepšuje - během psaní tohohle článku se mi podařilo na troud spálit plech kokosek. Jsem svůj vlastní největší nepřítel.

Sans rival - výzva The Daring Bakers

5. prosince 2011 v 12:12 | Slaneček |  Deník amatérské pekařky
Dlouho jsme se neviděli, že? Já vím a sypu si popel na hlavu. Vlastně zatím jen kouřím, abych měla posypový materiál.
Nějak poslední dobou nestíhám. Začínám mít pocit, že jako Chuck Norris doběhnu sama sebe a poplácám se po rameni. A jak se znám, sama sebe tím taky náramně vyděsím.
V podstatě jde jen o to, že jsem ztratila schopnost říct "NE". Volá máti: "stavíš se zítra na oběd?" a já místo abych popravdě řekla "hele, podivej se, máti, naslibovala jsem spoustě lidí spoustu cukroví (protože neumím říct "NE") a teď tak trochu plavu" se slyším jak odpovídám "kachna? samozřejmě, ve dvanáct jsem tam". Ostatně tenhle hovor jsem vyřizovala v krčském lese, protože jsem špatně odpověděla kamarádům na otázku, jestli se připojím na minivýlet.

Ale k věci. Listopadovou výzvu si vzala na triko Catherine z Munchie Musings a vyzvala nás k výrobě tradičního filipínského dezertu, delikátního Sans Rival. Pro ty, kdo by chtěli zkusit víc, přidala další filipínský recept na věc zvanou Bibingka. Inspirovala jí Jun z Jun-blog, kde najdete spoustu dalších filipínských receptů. Já jsem do téhle záležitosti nešla, ale případní zájemci ji najdou například zde.

Sans rival znamená bezkonkurenční a v dobách, kdy mladí filipínci odjížděli studovat do Evropy, dotáhli poupravený recept na dacquoise, který se uchytil.
V podstatě se jedná o vrstvy zlehka upečeného bílkového sněhu s ořechy (tradičně opraženými kešu) proložené máslovým krémem (tradičně čokoládový se žloutky = French buttercream). Já jsem to vzhledem ke své momentální situaci pojala jako megarychlovku a jako takovou to tady zveřejňuju. Prostě projekt Vstanu-rychle-se-zorientuju-kde-vlastně-jsem-a-před-odchodem-do-práce-upeču-dezert-pro-kolegyni-co-dnes-odchází-na-mateřskou. Takže pokud jste zrozvna v období na druhém konci spektra a chcete si s dezertíkem vyhrát, doporučuju zkouknout stránky kolegyň bloggerek, které to pro tentokrát nemají tak suverénně na salámu.

Ingredience:

5 velkých bílků
půl hrnku cukru krystal
špetka soli
lžička octa nebo citronové šťávy
hrnek směsi sekaných ořechů (v mém případě pistácie, para, pekanové a mandle)

Krém:

125g másla
půl plechovky karamelového nebo čokoládového Salka
50g rozpuštěné čokolády

Postup:

Bílky se špetkou soli a citronovou štávou prošlehat, přidat cukr a šlehat cca 10 minut do pevných špiček. Zlehka vmíchat na jemno nasekané ořechy, namazat na pečící papír a upéct asi tak 30 minut v lehce vyhřáté troubě na 160°C.
Nakrájet na potřebně velké čtverce či obdélníky.

Krém:

Máslo našlehat do pěny a po malých dávkách vešlehat Salko, poté rozpuštěnou čokoládu.

Sestavit. Sníst. Nebo odevzdat.



Ochutnávala jsem a je to překvapivě chutné, lehounká vrstva bílkového těsta vyváží příšernost máslového krému a dohromady to funguje skvěle. Doporučuju testovat na lidech.


A na rozdíl ode mně můžete i ozdobit - například omatlat stěny porce krémem a vyválet v oříškách. Nicméně k nám do kanclu to nemá smysl.